Když jsem dostala pozvání od pana prezidenta Miloše Zemana k osobnímu setkání, moc mne to potěšilo. Před lety jsme se setkali, když jsem byla rok starostkou svého města, a on byl jako prezident u nás v regionu na návštěvě, a samozřejmě jsem sledovala celou jeho politickou kariéru. On a Václav Klaus totiž byli a jsou nepřehlédnutelní, protože každý je svůj a každý zanechal nesmazatelnou stopu v novodobých českých dějinách… Obdivovala jsem jeho přímočarost, originalitu, přístup k lidem i k naší zemi… Nikdy mu nešlo o peníze… S ničím se nepáral a o jeho IQ není třeba mluvit… Projevy spatra dává ještě dnes…. 
Volila jsem ho proto bez váhání za prezidenta… Dnes jsme se s Milošem Zemanem opravdu setkali… A asi se z toho budu dlouho vzpamatovávat.
Proč?
Nejenže bylo o čem mluvit, takže setkání se protáhlo… Nejenže ten hovor byl velmi otevřený… Nejenže jsme si vzájemně říkali názory na řadu věcí současné politické scény… Nevyhýbali jsme se ani osobním tématům… Ani odlišným názorům… Jako dva dobří přátelé… A od dnešního dne to tak mohu skutečně říkat… Proč? Pan prezident ocenil můj přístup k veřejným tématům, k právu, k účasti na demonstracích i k funkci senátorky, poté vyslovil přání nazývat mne svou přítelkyní, a nabídl mi totéž – že ho mohu považovat za svého přítele, a že jako přátelé si můžeme tykat. Vtělil to i do knihy, kterou jsem si přivezla, aby mi ji podepsal… A řekl mi, že u něj mám dveře vždy otevřené… 
Jsou okamžiky, kdy i žena jako já prostě ztratí řeč 
. A toto byl jeden z nich. Něco podobného jsem opravdu nečekala… Ale v tu chvíli jsem to cítila stejně… Moc si toho vážím. Protože vím, co se rozhodl Miloš vyjádřit. Svůj názor a jasnou podporu. A víc v podstatě udělat nemohl… Tedy udělal v tuto chvíli pro mne všechno, co mohl… Takových lidí kolem nás nebývá mnoho…
Miloši, děkuji Ti. A řeknu to poprvé jako přítelkyně – jsi prostě frajer.
