Tohle je klouček, co kdysi v Domažlicích přišel s mamkou na koncert… a pak chtěl, abych ho učila na kytaru – pořád psal, pořád se radil, vlastně dával filozofický otázky a napadaly ho úžasný věci … poutníček, Malej Princ
Byl neskutečně zvídávej a samostatný, otevřená hlavička s mimořádnou telepatií, bylo mu tak deset, jedenáct. Ty jeho otázky a soustavné kontaktování byly na mě moc intenzivní – tak jsem mu navrhla, že si budeme psát papírový dopisy … ty dopisy mám schovaný a jsou fakt nádherný. Dělal muziku, hodně ho všechno zajímalo, ohromná spousta talentů – a k tomu nebyl šprt, spíš rošťák s ohromným srdcem. Chodil na brigády, (dělal obložený chlebíčky na rauty), aby mi pak dal překvapení – chytrý telefon, protože viděl, že mám předpotopní (zas jsem mu ho vrátila :)).
Dítě, jakých jsem moc nepotkala… pořád myslel na okolí, na druhé. Mám natočený jeho první písničkaření – neskutečně roztomilý, odzbrojující, čistý. Udělali jsme spolu duet. Pak začal covid, a tenhle kluk, neomylně citlivý na manipulaci a lež, prožil něco, co se dá asi těžko popsat – úplný rozpad dětského světa.
Nemocná maminka a pět dětí – bez táty. Sama jsem zažila jeho online výuku, psal mi kvůli absurditám ve škole (i blbec musel vidět ty nesmysly) – přišlo mi to šílený. Hodně málo tahle společnost myslela na děti, chyběl mi hlas maminek, zvlášť mezi ženskými, co pořád brání lidská práva někde v Tramtárii.
Noviny tehdy otiskly v titulku slova pana profesora, že by se k dětem mělo přistupovat jako k “toxickému odpadu” (ano, to otiskly), a psaly v titulcích, že na podzim bude nová mutace “kosit děti” (nepochybuju o tom, že za tím byl marketing, tyhle tendenční články byly v přímé návaznosti na schválení dětské vakcíny Pfizerem – a kdo se naučil orientovat se v řeči médií, číst mezi řádky – uměl i předvídat – a ty předpovědi se taky plnily).
Tyhle děcka v té době vysedávaly u compu a všechno to četly. Poradila jsem mu tehdy, ať píše dopisy politikům za děti, ten první pro Adama Vojtěcha měl přes dva tisíce sdílení…
No a pak už jsem viděla spíš vzdor, proměnu, zkratky, a jak nastupuje puberta, možná se něco stalo s jeho duší, vyndal si mě v tichosti z přátel, zklamala jsem toho kloučka, asi že nejsem tak vyjádřená, jako je on – a musí ve svém věku a bezelstném pohledu snášet nadávky a výsměch – a obklopil se dalšími přáteli, nepotřeboval ani tak intelekt, potřeboval srdce a jasnost … a nedivím se.
Byl na těch prvních demonstracích lidí, kterým říkáte FLASTENCI – je to parta, kterou úplně chápu – a má myslím dobrej instinkt . Vážím si ho víc, než většiny lidí, se kterýma komunikuju – a čeká ho možná ještě zajímavá cesta – a moc si přeju, aby nezabloudil. Připojím se.
Vzkaz pro Janu
V tichostí jsem si tě odebral aby ti skrz mě nikdo neublížil… mám tě rád. HONZA KUBIŠ
S touto recenzí musím jen souhlasit. Honzík je zvláštní skromný kluk a velmi vnímavý. Většina mladých lidí je úplně vedle, zmanipulovaní. Honzík má Filipa. On se vyzná. Mám ho moc ráda a jsem šťastná, že jsem ho zde našla. Jsem na stejné vlně, jsem šťastná, že v tom nejsem sama. Moc děkuji za přízpěvky, už se nyní těším.💯🇨🇿❤️
Honzíku,
jsem moc ráda, že jsme se poznali – a děkuju za to, jakej jseš. Dáváš mi naději – a nejen mně.
Pozdravuj všechny, hlavně tu úžasnou mamku, a doufám, že až vyrosteš, budeš taky tak nádherně praštěnej! Jo, a pohlaď za mě taky ten školní autobus (…).
Tak přeju radost a důvěru na tý dobro-družný cestě.
Mám Tě moc ráda a DĚKUJU! (A děkuju taky za vzkaz, ty hlavičko, v životě nám zůstane jen to, co je kvalitní, a jsem šťastná, že se máme … takový přátele člověk totiž nepotkává každý den ).
Jseš chrabrej rek!
Pusu, teta
P.S. máš ty stránky super!